Duše

Prý to má duši, říkala sister. A chybělo jí zrcadlo v koupelně. Nakonec jsem ho swapla za láhev vína. 

A v tom je ten náš byt takový, jaký je. S nadsázkou by se dalo říct, že je udržitelný. Až na pár kousků nábytku, které jsem koupila, mi tu přistály věci, které už někdo nechtěl a skončily by na skládce. Co jsem nevyužila nebo už potom nepotřebovala, to jsem zase poslala dál. 

A tak píšu u stolku po Markétině tátovi a sedím na tom na jeho židli. Na koberci, který kdysi dávno koupil táta a mamka ho už chtěla vyhodit, stojí křeslo od Petry, protože její mámě se z něj už špatně vstávalo. Knížky mám v knihovně po Markétině rodičích, prádlo v komodě po nich. A když se jednoho dne ozvala rána a spadla skříňka plná nových talířů od Geh a Jindřišky, okamžitě jsem tu měla spousty talířů, které už nikdo nechtěl. 

A tak když mi Markéta vezla stolek, přidala i poličky, které by vyhodila a které se mi sem krásně hodily. A je plný kytek, které mi zařídila Geh a které její kamarádky jen tak zadarmo předaly, protože věděly, že mi tím udělají radost. Stejnou, jakou mi Markéta udělala všemi těmi věcmi. A třeba koberec, který jsem dávala pryč poté, co jsem přivezla ten od táty, tak ten si zase odvezla paní do lesní školky ... jak říkám, udržitelné. 

Jo, každý den si pustím rádio po Markétiných rodičích, takže přesně vím, co se děje. A tak pár týdnů po našem nastěhování přiběhla ráno Klára a pištěla: Mamíííííí, něco se děje, teď říkali v rádiu, že Nuselák je ucpanej. Já: klid, něco by se dělo, kdyby nebyl.