Večer už je mi jasné, že jsme bez vany. Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, zatím nesundal umyvadlo, takže mám umyvadlo a dřez. Nemám tu vanu. Večer přeskáču všechny věci, které jsem z koupelny vystěhovala, vlezu do postele a opakuji si, že ráno moudřejší večera.
V životě by mě nenapadlo, že do toho pidi prostoru vměstnáme s Klárou tolik věcí. Kromě toho všeho je tam ještě nádobí, protože v kuchyni na stole je nářadí, kartáček na zuby nemůžu najít. A tak si pořád říkám, že ráno je moudřejší večera a že to nějak dopadne, že nejhorší máme za sebou. Jistá si tím teda vůbec nejsem, protože jednak nemáme tu vanu, potom v chodbě stojí ta stará a je plná suti. Ale stejně si to pořád opakuju a opakuju, až usnu, jako když děti počítají ovečky. A doufám ....
Ráno už je kocour značně nasranej, všude je bordel jak v tanku (jo, v tanku prej nikdy bordel není), pohledám poslední čistý hrnek na kafe a jdu za tím, jehož jméno se nesmí vyslovit, na balgón, kde vesele klepe popel na koberec, abych se nesměle optala, jak to vidí ...
Buď teda ještě zůstane ... po zádech mi tečou čůrky potu.
Nebo to jen provizorně udělá a přijede za 14 dnů .... po zádech mi tečou čůrky potu.
Nechám zatím bez komentáře, pročež ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se najednou sebere s tím, že jede něco nakoupit, aby zmizel. Přijel za chvíli a přivezl Ytong. Začal montovat nožičky k vaně. A ono to nějak nešlo, tak jsem si vyposlechla spoustu přednášky o tom, co jsem to koupila, ne příliš lichotivé označení našich severních sousedů, odkud vana pochází, aby odjel, protože jede pro nové šroubky. Když odjel, nožičky jsem přimontovala ....
A tak jsme tam tu vanu šli teda dát provizorně, protože varianta a - teda ještě zůstane, nepřicházela do úvahy, protože by mě to dítě udalo na Linku bezpečí, Bílý kruh bezpečí, OSPOD, otci a nevím komu ještě, kdyby tady ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, trávil další noci a dny.
Vzali jsme spolu tu plastovou vanu a nesli. Ve dveřích ji ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, otočil, cvaknul mi loket mezi vanu a futra ... já se ovšem tvářím statečně, i když mám pocit, že mi právě rozdrtil loketní kloub. Potřebuju totiž nutně tu vanu. A do toho se vrací Klára, která byla ujištěna, že v neděli to bude ... Posílám ji na nákup ...
Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se snaží vanu postavit. A ono to nejde, ono je to křivé a zase za to můžou naši severní sousedi, kteří tu vanu vyrobili. A to bouchnu .... oznámím mu, že za to nemůže ani ta vana, ani já, ani nikdo a nic jiného. Na vině je to, že nesrovnal ten podklad, že to vždycky bude stát blbě, že ta vana stála fakt dost peněz, které jsem dlouho šetřila, že se teď nemáme kde vysprchovat, ať sakra něco udělá, protože my dvě se potřebujeme umýt. Nějak to udělá s tím, že máme do vany lézt opatrně.
Potom si sedne do kuchyně a dá si další kávičku, sjíždí socky a směje se. Já mám chuť se oběsit, ale nějak alespoň umývám nádobí a přemýšlím, co počnu.
Když ho konečně vypakuju, poučím dítě, aby do vany lezlo opatrně, jde se dítě vysprchovat, opatrně tam nastoupí se svými čtyřiceti kily, vana udělá řach .... a jsme tam, kde jsme byly ... bez vany.
Žádné komentáře:
Okomentovat