Psychosomatická prostata

Přišel se podívat a pravil, že za dopoledne hotovo. "Za dopoledne hotovo" už znám a vyhradila jsem si celý den. Domluvili jsme se na sedmou, potom mezi sedmou a osmou, aby večer před tím psal, že teda neví, jestli v sedm nebo v osm, takže jsem mu napsala, že osmá v pohodě.

Přijel ve třičtvrtě na devět - to už známe, to nás nerozhodí.

- Jé, vy jste pekla, pronesl při pohledu na dva kousky bobovky, které jsem si schovala k televizi, dal bych si kafíčko.

- Cukr, mlíko?

- Obojí.

Sežral bobovku, vypil kafíčko a jal se mi udělat přednášku o své prostatě (kterou má psychosomatickou), o svém vysokém krevním tlaku (který má psychosomatický), o neschopných doktorech, přednostech čínské medicíny, kterou tady nikdo neumí, a prohlásil, že nemá Ytong, že pro něj jede - to už známe, to nás nerozhodí.

V 11 hodin se pustil do práce. Když si přišel zakouřit (což jako nemám problém, nejsme stroje), pípla jsem dotaz, jak dlouho to tak vidí. Do 12 jsem hotovej a potom musí být technologická přestávka, aby to zavadlo (po vyslovení tohoto slova dostávám osypky), takže bych přijel tak ve čtyři a dodělal to, to už bude na půl hodiny. Potom jsem dostala novou přednášku, která nevím, o čem byla, protože jsem ho vůbec neposlouchala, abych zoufala pípala zprávy Smetanový, aby mi okamžitě zavolala. Ta dobrá žena pochopila a tak jsme vytvořily rozhovor, který nám dvěma nedával smysl, ale já doufala, že se řemeslník odebere k práci. Nene, ten dobrák v klidu počkal, až domluvím, aby dokončil myšlenku. Tehdy jsem ho utla poprvé s tím, že jsem unavená a fakt nemám chuť si s ním povídat, protože se chci tupě dívat do parku. Šel pracovat.

V půl jedné jsem opět pípla dotaz, v kolik to teda tak vidí, páč jsem se potřebovala otočit na Budějovickou, bo jsem swapla skleničky na víno za flašku vína. Ve 13, max 13:10 jsem hotov, pravil.

Ve 13:45 odjížděl s tím, že se sejdeme ve čtyři.

Přišel v půl páté.

Kolem páté se mi opět usadil na balgón s tím, že by si dal kafíčko. Tentokrát se rozhodl mi sdělit, o čem bádají na ČVUT.

A jak tak jdu, tak vidím v koupelně okno dokořán a Václav nikde. Jo, já připouštím, že jsem na tom zvířeti nezdravě fixovaná, že je rozmazlenej až hrůza, ale vedle toho okna je strom a brouzdá nám tu kočka, která ho imrvére svádí .... volání přírody se zastavit nedá. Vím, že kočka se vrátí, ale do prvního patra cestu nenajde. A přede mnou byla denní služba .... Hledání nebylo příliš úspěšné, i když jsem toho zmetka hledala ve všech jeho skrýších.

Řemeslník se strašně divil, že by kočka vyskočila z okna, takže jsem se na něj podívala a optala se, zda nechodil do přírodovědy. Oběhla jsem barák, hystericky volala Iloně, instruovala sousedku, kterou jsem potkala. Václav nebyl.

Takže nastal ten okamžik, kdy jsem se rozhodla toho řemeslníka vyhodit ... zrálo to od rána, tedy to nebylo hezké. Do ruky jsem mu mrskla peníze a oznámila mu, že končí. Zabalil si švestičky a zmizel jak pára nad hrncem. Oběhla jsem barák znova, Václav nebyl. Nebyl ani když jsem otvírala dveře do bytu, což vždycky vyběhne přivítat. Nebyl ....

Bloumám bytem a koukám, že zmizel silikon, který jsem koupila. Tak jsem zavolala tomu debilovi, kdeže jako je ten silikon. Prej si ho asi omylem zabalil. Tak jsem mu suše oznámila, že se vrátí s omylem zabaleným silikonem ... byl tu v cuku letu. Potom jsem si sedla na balgón a začala přemýšlet, jak Kláře sdělím, že Václav není ... a v tom se za mnou ozvalo: Mňáááááááu

Kolikrát ses podívala na strop?

Trochu nám od sousedů zateklo do kuchyně. Ošetřila jsem tedy Savem a jala se malovat kuchyni. A taky jsem ještě přebílila tu koupelnu a vrhla se na balgón. Jak jsem už psala, to je takový náš místní Parlament, vláda, Senát, prostě balgón. A on byl takovej hnědej a zábradlí zelený a celý to bylo takový smutný, tak jsem se na to vrhla. Vytáhla jsem starý koberec, vystěhovala všechny kytky a truhlíky k pubošce do pokoje a pustila se do díla. 

Malovat, když máte nad hlavou šňůry na prádlo, není nic jednoduchého, ale odmotat je nešlo, uzlíky už jsou časem tak spečené, že bych to musela uřezat. Takže jsem namočila váleček, otřela přebytečnou barvu, protáhla mezi šňůrami, vymalovala kus, protáhla dolů a tak furt dokola. Pak jsem lezla po židli, Klára pištěla, že vypadnu. A tak jsem si bílila a bílila, barvu jsem zase měla v očích, uších, vlasech, všude ... a pak jsem zjistila, že barva došla. 

Kdo někdy bílil venkovní fasádu, tak ví, že to hodně pije, že je potřeba víc nátěrů, že .... a tak na stropě kocouři (ne Václav), ale odporný fleky, já vyškrabuju zbytky barvy, abych ještě tenhle roh ... Jsem celá od barvy a kategoricky odmítám se umývat a jet do Bauhausu pro další balení Primalexu. 

Zazdí to Klára, která praví: Tak to na jaře vymaluješ znova! ... žije :D. 

No, usnesu se, že na strop se stejně nikdo nedívá, natřu zábradlí a nastěhuju nový koberec, jehož zbytek mi dal ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, nábyteček, kytičky a zvu Ilonu na návštěvu. Obhlíží, hodnotí a povídá, že by ten balgón to chtělo ..... 

A pak si nalejeme a když odchází, tak se jí optám: Kolikrát za tu dobu, co jsme tam seděly, ses podívala na strop? 

Ilona: No, podívala jsem se, když jsem přišla, protože to bylo nové, ale potom už ne. 

... za mě vyřešeno. 

S kuželkama se nehrajou jen kuželky

 Kuželka je nějaká věc v kohoutu. Nevím přesně jaká, ale každopádně prej ta kuželka způsobila, že mi teče kohout u přívodu vody do pračky. Tak to říkal ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, takže koupil kuželku. 

A potom zjistil, že tahle kuželka tam nepasuje, tak koupil kohout. A pak zjistil, že ten kohout tam nepasuje, tak koupil jinou kuželku a ta už tam pasovala a já konečně nemusela při každém praní obkládat kohout utěrkama, miskama a hlídat, aby to někam neteklo. 

Takže tady mám kuželku, kohout. Taky tady mám hadici do pračky, kterou jsem měla koupit a kterou jsem nakonec nepotřebovala. Potom tady mám dva sifony, jednu výpusť, bednu zbytečných kachliček, půl pytle lepidla na kachličky, půl pytlíku spárovačky, silikon, pistoli na silikon, taky tu mám nerozbalenou krabičku hmoždinek a spoustu dalších úplně nepotřebných věcí, které jsem koupila, zaplatila, ale to, co jsem fakt potřebovala, jsem potom dokupovala. 

A tak jsem tomu, jehož jméno se nesmí vyslovit, taky řekla, aby zašel v Bauhausu pro Primalex a Balakryl, že potřebuju minimálně dvakrát vybílit kuchyni, jednou koupelnu, chci vybílit balgón a natřít tam zábradlí, páč jsem řešila rozměry lina a jejich uříznutí. Když do košíku kladl balení Primalexu, optala jsem se, zda to bude stačit. Pravil, že tím vymaluju Karlštejn. Akorát mi zapomněl říct, že ten papírovej. 

Je to tady napsaný

 Tak jsme vyndali skříňku a staré umyvadlo. To jsem swapla za láhev vína, kterou jsem nakonec nedostala. Hlavně, že ty věci byly pryč. Začínáme vrtat ... a ...

První zjišťujeme, že ono "dvakrát měř, jednou řež" tomu, jehož jméno se nesmí vyslovit, vůbec nic neříká. Díra pro odpad je úplně jinde a navíc malá ... začínám se hystericky smát. Máme ovšem vanu, co si víc můžeme přát. 

Díra předělána ... dá se tam prostě kredenc, beztak to nebude vidět. Desky přivrtány a přichází na řadu sama montáž umyvadla. A ... nepasuje výpusť do umyvadla. Hlavou mi běží slova toho, jehož jméno se nesmí vyslovit: "to nekupuj u tý firmy, to bude drahý, to koupíme v Bauhausu levnějc". Koupili jsme levnějc, ale sakryš práce to tam prostě nejde ... Objednávám tedy výpusť u firmy, u které jsem koupila umyvadlo, s tím, že na sifon to určitě namontovat půjde. Přece jsou tyhle věci stejný. 

Přijíždí výpusť a nejde na sifon. Samostatný sifon firma neprodává, jenom s tou výpustí, kterou už mám a kterou mi zpátky nevezmou, protože jsem ji rozbalila (jak jsem asi měla poznat, že to nebude pasovat, když to nerozbalím?), nicméně mě u prodejce ujišťují, že to tak normálně prodávají, že to pasovat musí, protože ne všichni berou designový nerezový sifon ... 

A přichází na scénu instalatér Petr. Když jsem vyšťourala číslo na jeho manželku, dovolala se jí, řekla mi: Je mi to jasný, chceš mluvit s Petrem, čtu tvůj facebook. 

Přijel Petr, kouknul a povídá: Máš sifon ke dřezu, ten je jiný, než k umyvadlu. Optala jsem se, jak se to pozná. Vzal balíček do ruky a oznámil mi: Tady je to napsaný. 

Máme umyvadlo a oznámení, že baterie už není v dobré kondici a brzo bude potřeba ji vyměnit. Tak jsem si vyčistila zuby nad umyvadlem a nalila si víno. 

Tak za tři měsíce

V předsíni vana se sutí, v mém pokoji obsah koupelny, vana nakřivo, fakt dobrý skóre. 

Začíná kolotoč telefonátů, kdy se mi většina lidí vysmála .. jako zejtra? chachacha ... jako příští týden? chachacha ... do konce měsíce? chachacha ... tak za tři měsíce!

Nevzdám se. Já se nikdy nevzdám. Takže další den přijíždí Martin a hned se chopí organizace. Večer Tadeáš s Klárou stěhují tuny betonu a další věci, které ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, nekoupil, aby další den stála v mé koupelně moje vana, držela a je, přátelé, ona je rovně! Zdi jsou srovnané, kachličky nalepené a vyspárované. A my se můžeme konečně vykoupat. Díra, která zůstala, protože vana je o pár centimetrů menší než výklenek, se mnou ani nehne ... můžeme se vykoupat. 

Mezitím dojeli dva maníci, které jsem sehnala na fejsbůku, vytahali suť, starou vanu. A já si konečně můžu i vzít čistý svetr, ke kterému jsem se přes ni nedostala. Připadám si jako v ráji. Další den nás čeká akce umyvadlo. 

Ráno moudřejší večera?

Večer už je mi jasné, že jsme bez vany. Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, zatím nesundal umyvadlo, takže mám umyvadlo a dřez. Nemám tu vanu. Večer přeskáču všechny věci, které jsem z koupelny vystěhovala, vlezu do postele a opakuji si, že ráno moudřejší večera. 

V životě by mě nenapadlo, že do toho pidi prostoru vměstnáme s Klárou tolik věcí. Kromě toho všeho je tam ještě nádobí, protože v kuchyni na stole je nářadí, kartáček na zuby nemůžu najít. A tak si pořád říkám, že ráno je moudřejší večera a že to nějak dopadne, že nejhorší máme za sebou. Jistá si tím teda vůbec nejsem, protože jednak nemáme tu vanu, potom v chodbě stojí ta stará a je plná suti. Ale stejně si to pořád opakuju a opakuju, až usnu, jako když děti počítají ovečky. A doufám .... 

Ráno už je kocour značně nasranej, všude je bordel jak v tanku (jo, v tanku prej nikdy bordel není), pohledám poslední čistý hrnek na kafe a jdu za tím, jehož jméno se nesmí vyslovit, na balgón, kde vesele klepe popel na koberec, abych se nesměle optala, jak to vidí ... 

Buď teda ještě zůstane ... po zádech mi tečou čůrky potu. 

Nebo to jen provizorně udělá a přijede za 14 dnů .... po zádech mi tečou čůrky potu. 

Nechám zatím bez komentáře, pročež ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se najednou sebere s tím, že jede něco nakoupit, aby zmizel. Přijel za chvíli a přivezl Ytong. Začal montovat nožičky k vaně. A ono to nějak nešlo, tak jsem si vyposlechla spoustu přednášky o tom, co jsem to koupila, ne příliš lichotivé označení našich severních sousedů, odkud vana pochází, aby odjel, protože jede pro nové šroubky. Když odjel, nožičky jsem přimontovala .... 

A tak jsme tam tu vanu šli teda dát provizorně, protože varianta a - teda ještě zůstane, nepřicházela do úvahy, protože by mě to dítě udalo na Linku bezpečí, Bílý kruh bezpečí, OSPOD, otci a nevím komu ještě, kdyby tady ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, trávil další noci a dny. 

Vzali jsme spolu tu plastovou vanu a nesli. Ve dveřích ji ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, otočil, cvaknul mi loket mezi vanu a futra ... já se ovšem tvářím statečně, i když mám pocit, že mi právě rozdrtil loketní kloub. Potřebuju totiž nutně tu vanu. A do toho se vrací Klára, která byla ujištěna, že v neděli to bude ... Posílám ji na nákup ... 

Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se snaží vanu postavit. A ono to nejde, ono je to křivé a zase za to můžou naši severní sousedi, kteří tu vanu vyrobili. A to bouchnu .... oznámím mu, že za to nemůže ani ta vana, ani já, ani nikdo a nic jiného. Na vině je to, že nesrovnal ten podklad, že to vždycky bude stát blbě, že ta vana stála fakt dost peněz, které jsem dlouho šetřila, že se teď nemáme kde vysprchovat, ať sakra něco udělá, protože my dvě se potřebujeme umýt. Nějak to udělá s tím, že máme do vany lézt opatrně. 

Potom si sedne do kuchyně a dá si další kávičku, sjíždí socky a směje se. Já mám chuť se oběsit, ale nějak alespoň umývám nádobí a přemýšlím, co počnu. 

Když ho konečně vypakuju, poučím dítě, aby do vany lezlo opatrně, jde se dítě vysprchovat, opatrně tam nastoupí se svými čtyřiceti kily, vana udělá řach .... a jsme tam, kde jsme byly ... bez vany. 

Se s tím nebudeme dřít

Tenhle byt je punk. A já tu neřeším detaily, že to není dokonalé. Má duši, to mi stačí, ale postavit úplně novou vanu do toho bordelu se mi jaksi úplně nechtělo, tak jsem pípla, že bychom to asi měli vyčistit. Prej se s tím nebudeme dřít. Odsekla jsem, že to teda udělám, takže jsem si klekla na čtyři a vyčistila. A ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, stál nade mnou a chválil, jak jsem šikovná. Skřípala jsem zubama a mlčela. Neměly jsme vanu ...

Když jsem to vyčistila, jal se ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, nahazovat zeď. A to jsem si poprvé nalila. 

Tam se dá ... vana

 Rozhodla jsem se pro "mírnou" rekonstrukci koupelny. Původní úmysl byl tedy ten, že pouze vyměníme vanu, která byla rezavá, ale já se tak zahleděla na to umyvadlo, pod kterým byla ta skříňka na prknech, pročež bylo ve výklenku, furt tam mladý padaly uchošťoury a kdeco, občas můj lak na nehty, tak jsem se usnesla, že vyměním i to. A nabídl se ten, jehož jméno se nesmí vyslovit. 

"V pátek přijedu, v sobotu to vybouráme, v neděli osadíme a bude." 

Tahle věta se u nás stala v mnoha podobách okřídlenou. 

Takže jsem objednala vanu a začala se shánět po umyvadle. Výklenek má rozměr 65 a umyvadla, která by byla ode zdi ke zdi a tím bych zabránila zapadávání všech věcí, se dělají v rozměrech 60, 80, 100 ... tak to nepůjde. Vymyslela jsem tedy hlavou, že objednám umyvadlo, které se dává na desku, která se dá ode zdi ke zdi, pod ní ještě jedna, kam si dám ručníčky, a bude .... vymyšlené jsem to měla hezky. 

Přijela vana a postavily jsme ji do chodby. Přijelo umyvadlo a postavily jsme ho do chodby. Samozřejmě před skříň, kde mám oblečení. Nastěhovaly jsme vanu do Klářina pokoje přes její hlasité protesty - je to tu jak ve skladu. A už jsem se jenom těšila na toho, jehož jméno se nesmí vyslovit, abychom zajeli koupit desku a sifon a tak ... 

Abych mu ušetřila práci, objednala jsem vanu s čelní deskou, která se jen nacvakne, abychom nemuseli zdít. 

Klára odjela, ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, přijel a pravil, že začneme v sedm. Ujistila jsem ho, že v sobotu v sedm bourat opravdu nezačneme, protože lidi se budou chtít vyspat, že začneme tak v osm nejdřív, spíš až v devět. 

Začali jsme v deset, což mě nechalo v naprostém klidu. 

Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se jal bourat vanu. Po dvou hodinách měl vybouráno asi 10 cm čtverečních (jako jo, s tímhle se fakt nadřel). I jeli jsme nakoupit. Koupili jsme všechno včetně krabice bílých dlaždiček, kterými jsme měla v úmyslu přikrýt místa, která budou muset pryč. Jak později říkal Martin - trochu punk. 

Někdy v odpoledních hodinách byla vana venku .... a ten člověk, ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, pronesl: tak tam dáme tu novou .... 

SEM?????!!!!!!

Duše

Prý to má duši, říkala sister. A chybělo jí zrcadlo v koupelně. Nakonec jsem ho swapla za láhev vína. 

A v tom je ten náš byt takový, jaký je. S nadsázkou by se dalo říct, že je udržitelný. Až na pár kousků nábytku, které jsem koupila, mi tu přistály věci, které už někdo nechtěl a skončily by na skládce. Co jsem nevyužila nebo už potom nepotřebovala, to jsem zase poslala dál. 

A tak píšu u stolku po Markétině tátovi a sedím na tom na jeho židli. Na koberci, který kdysi dávno koupil táta a mamka ho už chtěla vyhodit, stojí křeslo od Petry, protože její mámě se z něj už špatně vstávalo. Knížky mám v knihovně po Markétině rodičích, prádlo v komodě po nich. A když se jednoho dne ozvala rána a spadla skříňka plná nových talířů od Geh a Jindřišky, okamžitě jsem tu měla spousty talířů, které už nikdo nechtěl. 

A tak když mi Markéta vezla stolek, přidala i poličky, které by vyhodila a které se mi sem krásně hodily. A je plný kytek, které mi zařídila Geh a které její kamarádky jen tak zadarmo předaly, protože věděly, že mi tím udělají radost. Stejnou, jakou mi Markéta udělala všemi těmi věcmi. A třeba koberec, který jsem dávala pryč poté, co jsem přivezla ten od táty, tak ten si zase odvezla paní do lesní školky ... jak říkám, udržitelné. 

Jo, každý den si pustím rádio po Markétiných rodičích, takže přesně vím, co se děje. A tak pár týdnů po našem nastěhování přiběhla ráno Klára a pištěla: Mamíííííí, něco se děje, teď říkali v rádiu, že Nuselák je ucpanej. Já: klid, něco by se dělo, kdyby nebyl. 

 

Gehenna nezklamala, opět

Když jsme sem přišly, měly jsme ten velikonoční kaktus a rýmovník. A já potřebuju kytky, potřebuju zelené. A tak dávám poptávku po sazeničkách. 

Gehenna se toho zhostila tak, že si brzy můžu otevřít květinářství, Klára kroutí hlavou. A já mám pořád málo, tak zachraňuju kytky od Magdy, kytky od nějaké paní, parapety jsou plné kytek, kytky jsou na záchodě, na balgóně, v pokojích, všude ... a já jsem šťastná jako blecha. Sice v tu dobu ještě nemám kuchyni, ale mám kytky. 

A pořád mi chybí kytka, kterou mi kdysi dala babička a která naše životní útrapy nepřežila. Veronika blábolí cosi o jeteli, ale já ji nutně potřebuju. Tu kytku, ne Veroniku.

A nakonec ji seženu. Miri přijíždí ze Cvikova a v batohu statečně transportuje v sofistikovaném obalu vytvořeném z pet lahve to, co mi chybí ke štěstí ... jetel! 

 

Přichází podzim

Balgón je balgón a krásně se na něm čte, nesmí ovšem být teploty pod 10 stupni Celsia, vát severák, pršet nebo sněžit. To je potřeba se přesunout na to krásné křeslo od Sýkorky, jenže nemám stolek. Poptávka po stolku, na který by se vešla kniha a sklenka s vínem, se setká s úspěchem u Markéty, ovšem s tím, že musím ještě chvíli vydržet. A tak se mi naskytne možnost výhodné koupě kousek od nás. Auto nemám, tak dumám, že stolek s Klárou popadneme a hezky půjdeme se stolkem po Nuslích, abychom ho donesly domů, ale je skleněný, takže nevím, jestli je to dobrý nápad. 

Pomůže Dáda. Stolek převezeme autem. Od paní zakoupím ještě výhodně závěsy, obrazy s motivem Londýna Kláře do pokojíčku a s Dádou zjistíme, že se stolkem se u paní do výtahu nevejdeme, tak jej statečně sneseme z pátého patra, přejedeme a vyneseme. Stolek se nakonec osvědčí i jako knihovna. 

A ten stolek od Markéty slouží. Stojí na něm gramofon. 

 

Nekreje ... ono to nekreje

 Veronika nejdřív říkala, že staré kachličky jsou hezké, ale pak je viděla, takže se i ona usnesla, že nejsou hezké. A já se rozhodla je polepit. A tak jsem koupila tu tapetu, protože tapeta je vynález lidstva, obzvláště ta samolepicí a omyvatelná. Jenže tahle nekryla. Takže když jsem ji nalepila, byly vidět ty kachličky. 

Ale já se nevzdám, tak jsem koupila sprej na kachličky, přiotrávila se při jeho aplikaci, potom nalepila tapetu a jaká je to krááááásáááááá. A zbývá ta varná deska ... takže zase ten, jehož jméno se nesmí vyslovit. 

Přijel, Klára odjela a začali jsme řezat ... a tak jsme řezali a řezali a bytem se vznášel prach a byl zase všude, jako když Boris kutal do zdi. Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, se rozhlédl kolem sebe a pravil, že ho nenapadlo, abychom to všechno přikryli, ale já už jen tak zhrouceně seděla a dívala se, jak se kolem mě sype ten prach a připadala si jako v nebi ... a bylo mi všechno jedno. Díra hotova, deska vložena, začal se shánět plynař, který by to odborně napojil, abychom tady neměly letecký den, až si budeme vařit špagety, na který se Klára děsně těšila, protože jsme je už dlouho neměly, protože je nebylo kde uvařit. 

A tehdy jsem poprvé poznala přítečného řemeslníka, který připojil, zkontroloval, vystavil doklad o tom, že plyn nikde neuniká, zaplatila jsem a odjel. Připadal mi jako zjevení ... kouzelný dědeček z pohádky, výhra ve sportce ... neuvěřitelné, že mě potkalo něco takového. A tak máme tu kuchyni hotovou. Tedy, až na malé detaily. Kochejte se se mnou. 

Nádech, výdech, kuchyně

 Už jsme bydlely, ale to vaření a nádobí bylo stále provizorní, navíc mikrovlnka nás opustila, takže hurá, přijede ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, aby konečně pomohl s tou kuchyní. Klára se odebrala k otci s tím, že toho, jehož jméno se nesmí vyslovit, nemůže ani vidět. A my jsme se do toho pustili. Aby teda nedošlo k mejlce ... začala první fáze - deska a dřez. Varná deska byla zatím odsunuta na někdy ... 

Koupili jsme desku, dřez, sifon, abych mohla konečně vytáhnout tu hadici od pračky ze záchoda, nechali vykroužit díru na dřez a pustili jsme se do toho. A páč jsem se rozhodla, že dvířka od skříněk teda fakt nebudu uchovávat, vymyslela jsem si roletu. To jsem si dala. 

Pustili jsme se do toho a za chvíli byla deska na svém místě. Sice drobet křivě, ale byla. Naučila jsem se neřešit maličkosti, tak je prostě neřeším. Neřeším, že je to nakřivo. A vůbec mě nerozhodí Jarinův dotaz: Proč máš tu desku křivě? Jak říká moje matka: Chytrej se nezeptá a blbej bude myslet, že to tak má bejt. Jarin nezapadá ani do jedné kategorie, protože Jarin je prostě Jarin. A páč mi tento dotaz položil po akci koupelna, která teprve přijde na pořad, tak jsem po něm střelila pohledem, kterýmu Klára říká: Mlč, i když nic neříkám, ale ona říká, že kdybych říkala, tak by přesně věděla, co budu říkat a není to publikovatelné veřejně před 22 hodinou. 

Deska je tedy, dřez je, pračka je napojena a přichází na řadu roleta, kterou je potřeba přivrtat zespodu do desky. A ono to nejde. Akušroubovákem totiž není dost místa vedle pračky, tak se ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, snaží normálním šroubovákem, pročež já držím roletu, ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, nadává a kleje, roleta padá, já zase držím roletu, nadávky a tak asi půl hodiny, až pípnu, jestli by se tím akušroubovákem to alespoň trochu nepředvrtal, že pak by to asi šlo líp, pročež následuje půl hodiny nadávek, aby nakonec přišel na to, že bude dobrý si to předvrtat akušroubovákem, protože potom se už chytí .... takže máme roletu. 

Ještě jsme smontovali skříňku a zadělali vestavnou troubu, aby se na scénu vrátil Boris. Ono mi to tehdy nedošlo, ale on ty zásuvky k troubě a varné desce dal nahoru!!! NAHORU!!! NAHORU!!! Já se nevzdám, koupila jsem prodlužovačku a prostě ji natáhla NAHORU!!! Tam, kam dal Boris ty zásuvky ... 

Díky, jůtůbe

 Koupila jsem lino. V akci a krásné. V kuchyni a v chodbě byly na zemi takové ohavné pvc desky, které se mi navíc vůbec nehodily k mému designu, takže jsem se rozhodla je pokrýt linem. A to já už v životě udělala spousty věcí, ale lino jsem ještě nekladla, tak jsem vytvořila a poptávku na fejsbůku a dorazili dva mládenci. Krom lina jsem potřebovala ještě přebílit jednu zeď, takže na to jukli, chvíli něco psali, aby potom pravili, že za 20.000 to udělají ... podlomila se mi kolena a přemýšlela, proč jsem se učila klasickou literaturu, anglicky, francouzsky, proč jsem chodila na matiku, chemii, fyziku, když stačilo naučit se položit lino a bude to. 

A tak jsem začala zjišťovat, jak položit lino. Někdo po večerech kouká na porno, já koukala na instruktážní videa o pokládce lina. 

Vyrazily jsme s Klárou do Bauhausu zakoupit takzvaný studený svár. Pán nás informoval, že je karcinogenní, takže Klára omdlela, já jsem koupila dvě tuby a jely jsme pokládat lino. Nejdřív jsme všechno vyrvaly z kuchyně, pročež Václav zalezl do kouta, jelikož nabyl dojmu, že se zase stěhujeme. Potom jsme měřily, pokládaly a nakonec položily. Studený svár smrděl, takže jsme se obě trochu přiotrávily. Není to dokonalé, je to punk, ale zase jsem se o kousek posunula. Navíc jsem ušetřila tu dvacku, kterou jsem stejně neměla :D. 

Díra

 Z kuchyně vedla jakási díra, kterou jsem pravidelně trápila návštěvy. 

"K čemu myslíte, že tady ta díra je" tetelila jsem se blahem, páč nevěděli. Tvářila jsem se u toho vždycky děsně infantilně, abych jim potom oznámila, k čemu tahle díra slouží. Takže pak už to věděli úplně všichni, což jsem vždycky zapomněla, kdo už to ví, tak jsem se na to ptala furt dokola. Až pak ta díra už nebyla vidět a tak jsem se ptát přestala. 

Každý normální člověk si odtok od pračky vyvede do sifonu, můj předchůdce vykroužil díru, kterou protáhl odtok do záchoda a bylo. A když přijela ta pračka a ještě se čekal ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, aby ji namontoval, díru jsem chvíli používala. Kdepak, socialistický kutil a Kudra si poradí se vším. 

Jak souvisí poličky s pračkou?

 Koupila jsem poličky a požádala Jarina z Březové, zda by nebyl tak laskav a nepřivrtal. Přivrtal, za řízek, protože někdo neministruje bez knedlíku, Jarin nevrtá bez řízku. 

A když byly všechny poličky tam, kde mají být, Václav začal provádět zatěžkávací zkoušku, pronesla jsem památnou větu: Neuměl bys opravit lampu? A Jarin pronesl druhou památnou větu: Uměl. A tak se pustil do opravy lampy, kterou jsem dostala od Markéty a která občas blikala, páč nějakej kontakt. Když se v tom Jarin vrtal na můj vkus už příliš dlouho a opravu s kýmsi telefonicky konzultoval, řekla jsem, že v poho, ať to nechá, páč na to my jsme tady zvyklé od toho, jehož jméno se nesmí vyslovit, pročež mi navíc přišlo, že není třeba se s tím hroutit, seženu někoho, kdo tomu fakt rozumí, ale Jarin pravil, že v pohodě, strčil tam šroubovák, ozvala se rána, Jarin žil, všude tma a vylítlo to až na chodbě. Dneska si tak říkám, že mohlo vyhořet i to trafo v Malešicích. 

A tak když jsem pořídila pračku a sušičku a Jarin nám je sem pomáhal vystěhovat, optala se opatrně Klára, zda ji Jarin bude taky montovat :D. 

Tapetářství Kudra

 Jak jsem již psala, samolepicí omyvatelné tapety jsou fakt vynález lidstva. Dá se s nimi polepit všechno. Úplně všechno, od zdí, přes nepoužívané dveře, používané dveře, kachličky, záchod, skříňky, prostě všechno. Co nejde umejt nebo zamatlat barvou, tam nastoupí tapeta. 

Jde to s ní dobře, změříte, sloupnete na kraji a potom už jenom lepíte a uhlazujete, vznikne-li bublina, propíchnete špendlíkem a uhladíte. Paráda. A když zvolíte dobrý vzorek, nejsou nekvalitnosti ani moc vidět. Jen nesmíte koupit svislý proužek do objektu, kde není jediný roh pravý ... 

Takže jsem se tehdá rozhodla polepit ten roh v kuchyni, který vznikl po špajzní skříni. Krásný, bleděmodro-bílý proužek, nádhera. Mé srdce plesalo nad tou nádherou, a to ovšem do chvíle, než jsem nalepila první pás, druhý pás a když jsem lepila třetí, zjistila jsem, že sice mám krásně proužek od stropu dolů, vše mi sedí, až na to, že díky křivému stropu, podlaze a rohu, chybí dole pět centimetrů. Jenže Kudra se nevzdá, lepila jsem a dolepovala, stříhala a přikládala, až to skoro vůbec není poznat .. bodeť ne, postavila jsem tam skříňku, což potvrzuje to, co vždycky říkávala moje matka: To nevadí, tam dáme kredenc. 

Kudrynky nábyteček

 Mám vymalováno. Ne obrazně, ale povedlo se mi přebarvit všechny ty červené a modré a zelené části zdí, všude osvědčená bílá a naše oblíbená světle modrá a je na čase objednat nábyteček. A tak se nám veze válenda, postel, noční stolek a psací stůl. Zatím disponujeme matracemi, komodou, starým televizním stolkem, křeslem a knihovnou, za což vděčím dílem Markétě a dílem Iloně. Jo, křeslo je od Sýkorky. Pro mě je podstatné, že v bytě nejsou psí chlupy, zdi jsou čisté, byt voní a měla jsem kam dát knížky. Furt nemáme tu kuchyni, ale máme ten balgón. A tak jsem vše objednala s tím, že nějak do patra narveme, bo ten obchod vynášku nábytku nenabízel. 

Přijel a když nás s Klárou viděl, jal se to stěhovat. Vše bylo tak nějak v krabičkách, že se to smontuje, ale ta válenda nebyl dobrej nápad, ta byla v celku a byl to takový těžký mastodont. Vůbec nevím, co mě popadlo, že bychom to s Klárou vyrvaly samy. Ovšem pán měl sociálního ducha a snažil se to vyrvat na růdlu, což se příliš nedařilo, tak došlo na nejhorší. Vyrveme to spolu. Tvářila jsem se statečně, jsem ovšem netušila, že tohle je fakt těžký jako kráva ... dvě krávy, potom už tři krávy a v prvním patře to má váhu náklaďáku plně naloženého uhlím. 

A jak se tak vytáčíme na schodišti, smekne se mi ruka a karton, kterým jsou obaleny rohy, mi krásně sedře ruku ... bolí to jako svině, ale tvářím se statečně. A ten dobrý muž se mi ještě omlouvá, že je to jeho chyba. To jsem musela už vypadat hodně vyřízeně, když na sebe vzal moji vlastní nešikovnost. Odměním se mu bankovkou do kapsy a jdu montovat. Po několika dlouhých týdnech spíme zase v posteli ... a Klára se stihla zabydlet velmi rychle. 

Penis na stropě

 Můj předchůdce měl zálibu v polystyrénových deskách. Jojo, kdysi to bylo dosti moderní a i my je doma měli. Jenže on je teda dal všude. Nalezla jsem je na stropě, za digestoří, za sporákem, prostě všude. Já vím, že polystyrén nehoří, plave a je izolační, ale čeho je moc, toho je příliš. A tak vlastně nevím, proč je v budoucím Klářině pokoji sundal a jakousi díru, která tam vznikla, zapatlal maltou, čímž vznikl jakýsi penis na stropě, a šel tvořit někam jinam. 

Vzniklo ono Kudrovské "co s tím", což už tady začalo být podobné jako "kam s tím". Zvažovala jsem desky, protože nahazovat celý strop by stálo strašný prachy, který jsem samozřejmě neměla, až Ilona navrhla grafiti. Bude to pokoj týnejdžra, bude se to hodit. A tak jsem strop přebílila, nakoupila spreje a Klára se chopila díla ... 

Ocenila jsem, že díky covidu mám doma spousty respíků. Kocour se kamsi uklidil a strop byl za chvíli jako nový :D. 

Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit

 A nyní přichází na scénu ten, jehož jméno se nesmí vyslovit. 

Aby bylo jasno, vděčím mu za spoustu věcí, které tady udělal. Opravdu mi tady se spoustou věcí pomohl, ale ... o tom až potom. 

Mám vymalováno v pokoji, chodbě, na záchodě, v koupelně. Vymalovala jsem kuchyni, natřela garnýže, samolepicí tapetou (to je nejlepší vynález lidstva hned po automatické pračce) polepila starou skříň v předsíni, roh po špajzce, vydrbala jsem, co se dalo, kachličky v koupelně už nebyly šmohovaté, vana sice rezavá, ale čistá. Koupila jsem i odkapávač, abychom nemusely s každým hrnkem po umytí běžet do kuchyně. Do korpusů skříněk jsem umístila nové nádobí od Geheny a Jindřišky. A začala jsem být spokojená. 

Plán č. 1: bruskou obrousit barvu na prkně na balgóně, kde jsou přidělány šňůry na prádlo. Dá rozum, balgón je balgón. 

Plán č. 2: přivrtat skříňku v koupelně

Plán č. 3: položit novou desku v kuchyni a nový dřez. V rohu kuchyně je už dokonce i nová varná deska. Krabice zatím slouží kocourovi jako škrabadlo. 

Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, přijel v pátek. A páč jsem osoba vděčná, objednala jsem posezení s tatarákem v místní hospůdce. Pojedli jsme, popili a ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, celou noc zvracel (tatarákem to nebylo, já nezvracela). 

Nicméně se tedy chopil díla. Přikryla jsem kytky prostěradlem a začali jsme brousit. 

"Ku*va, se na to vyse*u, to nejde, co je to za barvu?"

Nevím, co je to za barvu, nicméně vím, že po asi půl hodině jeho nadávek jsem obroušení barvy vzdala a řekla, že to nevadí, že takhle je to vlastně krásné. A to prkno mi bude tedy stále připomínka socialistické kutilství. 

I přistoupili jsme k montáži skříňky v koupelně. 

Jednalo se o skříňku pod umyvadlo, která byla typizovaná pod to umyvadlo, nicméně předchozí kutil ji jen smontoval a postavil na zem. A já ji chtěla zvednout tak, jak to má být, aby lícovala s umyvadlem, dalo se pod ní vytřít a nebyla tam divná díra mezi umyvadlem a skříňkou. No, to jsem si dala. 

První se zjistilo, že u skříňky je potřeba demontovat zadní část nebo je potřeba demontovat odpad, aby se dala vyndat, což bylo jakožto "hodně práce" zamítnuto a bylo vymyšleno, že já budu skříňku držet, zatímco ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, bude vrtat. A tak jsme udělali. Já teda nejsem žádný béčko, ale držet skříňku nebyla žádná hitparáda. Pot se ze mě řinul, ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, vrtal a vrtal a vrtal, až dovrtal. Skříňku přimontoval a byla nakřivo. Tak ji tedy demontoval, postavil na dvě prkýnka se slovy, že takhle to stačí. 

Na plán 3 už nedošlo ... 

Na co kuchyně?

 Jsme ve stádiu, kdy máme rozbouranou kuchyni. Nemáme dřez, nemáme sporák, máme elektrickou pánev od Markéty, mikrovlnku od Ilony, kávovar a rychlovarnou konvici. Nádobí myjeme v koupelně, ale máme balgón. Přátelé, máme balgón. A balgón se stane ještě dějištěm mnoha příhodiček. 

Můj balgón je něco jako úřad vlády, parlament, senát ... tam se odehrává všechno. Takže máme balgón. Na co kuchyně? 

Tohle pryč! Teď!

 Přijel Jarin až z Březové, že budeme bourat kuchyni. Původně jsem měla v oumyslu to nějak umýt a zrenovovat, ale ono to jaksi nebylo možné. Tak jsem se rozhodla, že vše, kromě korpusů linky půjde pryč, a to včetně špajzní skříně, která se tvářila značně syfiliticky, sporáku, který vypadal obdobně, a digestoře, ke které jsem se vždy přilepila a chvíli trvalo, než jsem se odlepila. Už nám tu stála nová lednička, sice miniaturní, ale stačí. Když ji závozníci vynesli do bytu, řekli: Jejda, tady se rekonstruuje. Bez komentáře. 

Tak se Jarin s Klárou chopili díla. 

A já to teď ponechám jen na obrazové dokumentaci. Na každou část se dostane v samostatném článečku. 

Jsem to ukázal revizákovi

 Boris přišel, jak jinak, o dvě hodiny později a již na schodech halasil: "Jsem zaspal"

Zaskřípala jsem zubama a mlčela. 

Jeho další věta zněla: "Máme problém."

Nesnáším větu "máme problém", pročež jsem teda potichu pípla dotaz, jakýže to máme problém. Následně jsem se dozvěděla, že to ukázal revizákovi a ten říkal, že se to musí celý překopat, protože to jináč vyhoří, páč je to celý v hliníku, což by nedopadlo dobře .... 

To, co následovalo, byl řev. Velmi nahlas jsem mu vysvětlila, že tady byl mnohokrát, že jsem mu říkala, že je to v hliníku, že co asi čekal od starého bytu, že místo, aby mi radil stran koupelny, měl kontrolovat elektřinu, že nic se nikam kopat nebude, že to jen přes mojí mrtvolu. 

Někdy v průběhu mého monologu do toho vstoupil, aby mi oznámil, abych na něj neřvala. 

"Já jsem tady doma, já si tady budu řvát, jak budu chtít." zareagovala jsem velmi pohotově a pokračovala, abych mu následně vysvětlila, že to natáhne lištama. Jel je tedy koupit. 

"Mami, neřvi na něj nebo už nepřijde a nedodělá to!" slzela Klára. 

Boris přišel, natahal zásuvky lištama a odjel. Fakturu mi nikdy neposlal .... 

Tím to ovšem neskončilo. Já bláhová si myslela, že když mu řeknu, kde budou jaké spotřebiče, vyřeší rozvody za mě. Nenenenenene :D

Mám ještě nějaký čistý gaťky?

Nemám, jsem zjistila. A nemám ani čistý tričko, nemám čistýho vůbec nic. A nemám pračku. Ale mám google a ten mi prozradil, že kousek je taková ta emerická prádelna, takže vyřešeno. 

Chodila jsem tam ráda. Voní to tam, pračky potichu vrní a já hodinu pozorovala, jak se prádlo otáčí v bubnu a nemusela jsem dělat vůbec nic. Jenže jsem se tam jednou vypravila, když dorazil Boris. 

Ponechala jsem jej svému osudu, aby mohl LIŠTAMA!!! (což jsem zdůraznila několikrát) roztahat nové rozvody elektřiny, když jsem ho před tím informovala, kde co v kuchyni bude, aby bylo dost zásuvek. Ujistila jsem se, že mě hodinu nebude potřebovat, popadla IKEA tašku a vyrazila pozorovat prádlo v pračce. Lepší než telka, řeknu vám. 

S taškou plnou voňavého prádla jsem vstoupila do bytu a pokusila se o mě mrtvice ...

... všude byl prach z cihel. V kuchyni stál Boris a kopal do zdi. Prach byl všude a když říkám všude, myslím tím všude - v kabelce, v koupelně, v botách, v posteli, na čistém prádle, povlečení, bundě ... v bytě, kde se mi horko těžko povedlo vyčistit a udržet jeden pokoj a koupelnu, byla všechna moje práce pryč, protože všude byl ten prach z cihel ... červený, jemný prach ze staré, dobré, poctivé cihly ... všude. 

Tehdy jsem jen potichu řekla, že jsem to chtěla tahat lištama, že tohle je jediné kopání do zdi, do kterého se pustil. Ten hlavní střet měl totiž teprve přijít. 

Boris, kdo je kua Boris

 Boris je elektrikář. Boris je ukecaný elektrikář. Boris je prostě Boris. 

Doporučila mi ho Vlasta, prej je fajn. Jo, to von fajn asi bude, ale no .... Elektřina v bytě v hliníku, což jako není v dnešní době nic príma, obzvláště, pokud potřebujete do té kuchyně dát ty šílené spotřebiče jako domácí pekárna, trouba, rychlovarka, mikrovlnka a mnoho dalšího, pročež mnoho těch spotřebičů pojede současně, takže představa, že ze zásuvek začnou lítat blesky, vyletí to až v elektrárně, trafo v Malešicích vyhoří, se mi moc nelíbila. Takže přišel Boris. 

Nejdřív mi poradil, že mám vybourat vanu, dát sprchový kout. Potom mi poradil, že mám tu vestavnou skříň otočit o 90 stupňů, potom mi poradil ... potom jsem mu řekla, že potřebuju udělat elektřinu v kuchyni. Takže tam šel. 

Prej v pohodě, tady to opraví, tady to zatento, támhle to zatento, ale do tý koupelny by to chtělo radši sprchový kout. To už na něj vyjela i Ilona, která se k tomu náhodou nachomýtla. A tak jsme se dohodli, že Boris přijde a kuchyně bude jako nová ... teda, co se elektřiny týče. Ten zbytek jako nový teda fakt nebyl, ale to se zvládne potom, žeano? :D

Parkety jsou nejlepší podlaha

 Po týdnu už se sotva vleču, ale vím, že to musím dát. Barvy si stále odlupuji z vlasů, uší, mám je v nose. Zkrátka všude. Týden je u konce a já potřebuju, aby se mi vrátilo dítě. Mám vymalovaný jeden pokoj, předsíň a koupelnu. Rezavou vanu jsem jakžtakž vydrbala a dostala jsem darem kávovar. Takový starý, ale kafe umí dobrý. Všude je ten primalex a já prostě chci a potřebuju zachránit ty parkety, v čemž je mi velkou oporou Sýkorka, protože "parkety jsou nejlepší podlaha". 

A tak se mi vrací dítě a s ním i deratizační četa v podobě Sýkorky a její dcery. Prej budou holky drbat kachličky v koupelně a my zachráníme parkety. A páč Sýkorka je žena praktická, přiváží i láhev vína. Jenže - já mám kávovar, ale nemám, co? Nemám vývrtku. Zachraňuje nás Ilona, která nám víno otevře, holčičky posíláme do koupelny a my dvě posilněné vínem zaklekneme jako finančák na podnikatele a drbeme a drbeme a drbeme. Holčičky moc nedrbou, holčičky se smějou, kachličky jsou jim ukradený, zato si dokáží z Dáme jídlo objednat meníčko za asi 600 korun. Platí Sýkorka a statečně říká, že v pohodě, protože já jsem před výplatou a všechno jsem narvala do barev a čistících prostředků. 

Když holky odjíždí, parkety vypadají náramně, koupelna je šmouhatá a já zjišťuju, že sice mám vymalováno, mám čistou podlahu, mám kávovar, ale nemáme, nač bych uložila dítě. Píšu sms Markétě, zda by nám nepůjčila dvě karimatky a dva spacáky, než tuhle prekérku vyřeším. 

- dám ti dvě karimatky, polštářky a deky, odpoví. 

- supééééér

- koberec?

- jo

- žehličku a prkno?

- jo

- štendr na oblečení?

- jo

- zrcadlo?

- jo

Ještě ten den mi před domem přibrzdí auto a krom výše uvedeného fasuji ještě dvě plastové židle, stolek, barovou židličku a spoustu dalších věcí. Díky, ženo ... díky

Koberec jsem dala na balgón, páč dlažba byla rozbitá a hrozilo, že si na něm pořežeme nohy. A na okno stavím velikonoční kaktus, protože Velikonoce se blíží. 

Začít se má od začátku

 Samozřejmě, že se má začít od začátku. Jenže, kde má člověk začít, když nevidí ani začátek ani konec? Jo, pokud máte na účtu několik mega, to se to rekonstruuje. To si skáknete do kuchyňského studia, objednáte řemeslníky a vaší jedinou starostí je to, jestli jste dobře trefili odstín na stěny a jestli to bude ladit s tím kobercem s vysokým chlupem. Jenže, když máte na účtu pár tisíc, do výplaty daleko a potřebujete bydlet, prostě se na to musíte vrhnout sami a doufat, že to nějak dopadne. 

Klára se odporoučela k tatínkovi, já se vybavila primalexem, balakrylem, válečkem, tyčí, kýblem, drogerie dovezla čistící prostředky a hurá na to. V bytě jsem měla jen pár tašek s nezbytnostmi, právě byl ten nejtvrdší lockdown a nejbližší kafe se dalo sehnat u benzínky 15 minut chůze. Ilonu jsem nechtěla pětkrát denně otravovat, aby mi doplnila kofein. Jídlo jsem obstarávala v místní čínské restauraci, ve volných chvílích jsem škrábala, malovala, čistila, malovala, čistila, kouřila, chodila pro kafe, malovala, kouřila, jedla studené nudle. Večer jsem se zamotala do deky, pod hlavu si dala svetr a ráno jsem šla do práce. A tak pořád dokola .... Neumíte si představit tu radost, když strop, který pokrývaly polystyrénové desky, byl konečně po třetím nátěru bílý ... fakt bílý. A stěny bílé a modré. A celé to vonělo, jen byla barva i tam, kde neměla být. V mých vlasech, v očích, v puse, na zemi, na oknech ... měla jsem ji snad i v pr...., no, víte kde. 

Jenomže vymalovat, to bylo to nejmenší. Ta správná jízda teprve měla začít a já to netušila. 

To na těch parketách ne já, to voni. 

Rekonstrukce zahájena

Už bylo potřeba s tím něco udělat. Nejdřív u matky, potom u Jarina. Jenže těžko hledat byt, když pracujete jako pečovatelka, na účtu máte pár tisíc a sehnat byt znamená pro začátek tak nějak padesát minimálně. A potom ještě ty nájmy, což není v Praze žádná hitparáda, když makáte za stopade na hodinu. Ale asi jsem tu karmu měla dobrou, protože najednou tu byl byt, za peníze, které jsem si mohla dovolit, 2+1, v Praze. Sen. 

"Hele, bude to potřeba nějak trochu upravit, je tam bordel, rok tam nikdo nebydlel, všude jsou psí chlupy" říkala Ilona. Ještě za půl roku jsem chtěla, aby všude byly jen psí chlupy. 

Ten byt mi učaroval. Výhled do parku, balgón, dva neprůchozí pokoje, takže se s Trpaslíkem krásně vejdeme, prostorná kuchyně. Jen všechno staré, opotřebované, špinavé a plné psích chlupů. Smlouva podepsána, nájem na první měsíc zaplacen, klíče v ruce a celé to s Ilonou zapíjíme na balgóně vínečkem. 

A já zahajuji rekonstrukci stržením ohavné tapety

Může za to sister

Jasně, ona totiž může za všechno. Ona mi totiž půjčila knihu Heleny Červenkové Kdo má židli, bydlí. A protože jsem se v té knize fakt našla, jelikož mnoho těch příhodiček jsem prožila i já, akorát teda v bleděmodrém. Rozhodla jsem se to sepsat. 

A rozhodla jsem se tento blog sister Anně Haladové věnovat.