Samozřejmě, že se má začít od začátku. Jenže, kde má člověk začít, když nevidí ani začátek ani konec? Jo, pokud máte na účtu několik mega, to se to rekonstruuje. To si skáknete do kuchyňského studia, objednáte řemeslníky a vaší jedinou starostí je to, jestli jste dobře trefili odstín na stěny a jestli to bude ladit s tím kobercem s vysokým chlupem. Jenže, když máte na účtu pár tisíc, do výplaty daleko a potřebujete bydlet, prostě se na to musíte vrhnout sami a doufat, že to nějak dopadne.
Klára se odporoučela k tatínkovi, já se vybavila primalexem, balakrylem, válečkem, tyčí, kýblem, drogerie dovezla čistící prostředky a hurá na to. V bytě jsem měla jen pár tašek s nezbytnostmi, právě byl ten nejtvrdší lockdown a nejbližší kafe se dalo sehnat u benzínky 15 minut chůze. Ilonu jsem nechtěla pětkrát denně otravovat, aby mi doplnila kofein. Jídlo jsem obstarávala v místní čínské restauraci, ve volných chvílích jsem škrábala, malovala, čistila, malovala, čistila, kouřila, chodila pro kafe, malovala, kouřila, jedla studené nudle. Večer jsem se zamotala do deky, pod hlavu si dala svetr a ráno jsem šla do práce. A tak pořád dokola .... Neumíte si představit tu radost, když strop, který pokrývaly polystyrénové desky, byl konečně po třetím nátěru bílý ... fakt bílý. A stěny bílé a modré. A celé to vonělo, jen byla barva i tam, kde neměla být. V mých vlasech, v očích, v puse, na zemi, na oknech ... měla jsem ji snad i v pr...., no, víte kde.
Jenomže vymalovat, to bylo to nejmenší. Ta správná jízda teprve měla začít a já to netušila.
To na těch parketách ne já, to voni.
Žádné komentáře:
Okomentovat